Pohodář. Chlap, kterého nic nerozhází. Tak o Vladimíru Herůfkovi mluví spolupracovníci ve VHS Břeclav. Za více než 45 let ve firmě už si klid a pohodu může dovolit. Kolik ředitelů se během jeho působení ve firmě vystřídalo, jak ho práce baví a co dělá ve volném čase, si přečtěte v rozhovoru.
Jméno Vladimír Herůfek se ve firmě VHS (tehdy ještě v národním podniku se závody v Břeclavi, Brně, Jihlavě a Veselí nad Moravou) objevuje už v roce 1976, kdy se firmě upsal a začal studovat střední vodohospodářskou školu. V roce 1979 pak už začal „zařezávat“ jako mistr na závodě 02 v Brně s platem okolo 1.200 Kčs. Od začátku pracuje na pozici mistr, následně jako stavbyvedoucí. Je autorizovaným stavitelem - inženýrem pro oblast pozemních i vodohospodářských staveb. Pochází a celý život žije ve Velkých Bílovicích. S manželkou vychoval dva syny a dceru. Dnes má sedm vnoučat ve věku od 8 do 17 let.
Nastoupil jste v Brně. Jak jste se dostal z Brna do závodu v Břeclavi? Dojíždění mě časem přestalo bavit. Musel jsem denně vstávat ve čtyři ráno a dojíždět do Brna. Domů jsem se vracel večer o půl sedmé, mezitím jsem stavěl dům a měl rodinu. V roce 1985 se naskytla možnost, kdy jsem se domluvil na výměně s jiným kolegou mistrem. Ten přešel za mě do Brna a já za něho do Břeclavi.
Jaká byla vaše první stavba pro VHS? Moje první stavba – sídliště Komárov, které se kompletně celé začínalo stavět.
Pracujete ve stavebnictví celý život. Měl jste někdy pracovní krizi a přemýšlel o přechodu třeba do jiného oboru? To jsem nikdy neměl.
Jak jste přišel na to, že chcete být vodohospodářem? To je jednoduché. Otec byl vodohospodář, brácha se učil u vodohospodářů. Já jsem se vyučil nejdřív zedníkem, hned jak to bylo možné, jsem přešel na vodohospodáře.
Čím jste chtěl být jako dítě? Chtěl jsem jít na střední školu, ale stejně jsem chtěl být ve stavebnictví.
Která práce vás u VHS nejvíc baví? Mě baví v podstatě všechno. Stavby nových čističek odpadních vod a jejich rekonstrukce, liniové stavby. Stavěl jsem i haly třeba v Mikulově, krytý bazén v Břeclavi od základů až po kolaudaci.
Na kterou stavbu nejraději vzpomínáte? Právě ten zmíněný krytý bazén v Břeclavi a rád vzpomínám i na kompletní rekonstrukci ČOVky v Tetčicích. Rekonstrukce čističek je totiž vždycky výzvou. Je potřeba nejdřív všechny splašky odvést bokem, trubky kompletně vyčistit a na místě, kde stály staré nádrže, postavit nové. Jak se změnila vaše práce během těch let, co ji děláte? Radikálně se změnily technické možnosti. Dřív se všechno dělalo ručně. Kanálové skruže jsme vymazávali ručně, dnes jsou spoje na gumu, těsné… Dnes je nejdůležitější to, jak si stavbyvedoucí práci zorganizuje. Pak už to jede.
Zažil jste několik různých ředitelů. Jací byli? Zažil jsem dva ředitele, Vít Kučera je třetí. První generální ředitel byl v Brně pan Seďa, v Břeclavi pak až do roku 2019 inženýr Bendl. Co se týče vedení a výkonu, tak byli dobří všichni. Každý z nich posunoval věci dopředu. Jsem spokojený.
Co pracovní kolektiv? Kolektiv byl vždycky dobrý. I dřív, i teď. Celou dobu jsem měl kolem sebe družné a veselé lidi. Žádné intriky jsem v práci nezažil.
Co byste poradil novým začínajícím kolegům? Dívat se a učit od starších a zkušených, ale nebát se přicházet s nápady. Často se stane, že někdo vymyslí lepší postup a je to výhra i pro ostatní. A co bych poradil? Při měření výšek raději několikrát přeměřit… U nás víc než kde jinde platí, dvakrát měř, jednou řež. A taky bych doporučil dávat pozor na bezpečnost.
Sám jste vystudoval při práci vysokou školu. Nutil vás k tomu někdo? To ne. Synové mě vybičovali. Oba měli vysokou školu, a když jsem jim něco radil, řekli ve srandě, co jim chci radit, když nemám před jménem tečku. Tak jsem se do toho obul a vystudoval jsem management a ekonomiku. Začal jsem studovat v 51 letech a v 56 jsem dělal státnice.
Jak jste to zvládal? Když jsem studoval, věděla to doma jen manželka a v práci pan ředitel. Jinak nikdo. Bylo to tajemství, až než jsem udělal bakaláře. Musel jsem se učit, ale šlo to. Na zkoušky jsem chodil připravený.
Co říkali kluci, když se to dozvěděli? Zase mě hecovali, že jsem jen Bc., a ne ing. Tak jsem studoval dál. Ale já jsem vždycky chtěl studovat. Vždycky mě to lákalo. Dřív to nešlo, nejdřív kvůli režimu a pak kvůli práci, stavbě, rodině…
Jde někdo z dětí ve vašich šlépějích? Oba synové mají školu se stavebním zaměřením. Jeden z nich si dělá projekty a přitom má v Bílovicích firmu na dýňová semínka a druhý učí na škole truhlařinu.
Jaké máte koníčky? Žádné. Dřív jsem po práci řešil polnosti. Měl jsem vinohrad a vyráběl víno, doma jsme měli drůbež, vepře. Dnes už nevím, jak jsem to stíhal... Se vším jsem už skončil. Ale nenudím se, trávím čas s vnoučaty. Dali jsme do kupy sklep a udělali si penzion, který teď provozuje dcera. Někdy si zajedeme s manželkou do lázní…
A sklep vám přestavěla VHSka? (směje se) Neee, na to bych neměl. Něco jsem udělal sám a na některé práce si najal místní řemeslníky.
Co budete dělat, až budete v důchodě? To nevím, proto pořád zůstávám v práci. Teď už jsem rok a půl v důchodě, ale dohodli jsme se na další spolupráci. Práce mě pořád baví. Nedovedu si představit, co jiného bych celý den dělal.
Manželka by se z vás zbláznila? Určitě.
Na jaké stavbě nyní pracujete? Na kanalizaci v Lukovanech jsme skončili dřív, než bylo v plánu, tak teď děláme Křepice a Bavory.
Stresuje vás ještě v práci něco? Od doby, co jsem v důchodě, tak nic. (směje se) Jsem v klidu. Jindy jsem byl někdy nervózní, když bylo škaredé počasí. Teď, i když prší delší dobu, vím, že to jednou skončí a budeme pokračovat. Nedá se poručit větru, dešti. Až je hezky, tak to zase protáhneme nebo jdeme o víkendu. Když bych hnal chlapy na stavbu v dešti, nic by neudělali a druhý den by půlka omarodila. Člověk prostě časem zmoudří a tak to má být.
Více rozhovoru čtěte další informace a rozhovory v novém firemním časopise.